Turistické informace

Webkamera:

Webkamera

Předpověď počasí:


Czechpoint

Operační program životní prostředí

Významné osobnosti

Václav Zelotýn z Krásné Hory

narodil se asi r. 1532 v Krásné Hoře, byl bakalářem a od roku 1561 mistrem svobodného umění na Karlově universitě. Měl všestranné vzdělání (matematika, alchymie, lékařství), byl děkanem  filosofické fakulty, proboštem koleje krále Václava I. a ctitelem Mistra Jana Husa.

narozen   r. 1532 v Krásné Hoře
zemřel    17. května 1585

Václav Zelotýn narodil se asi r. 1532 v Krásné Hoře byl to slavný učenec, lékař, spisovatel a matematik. Dosáhl r. 1554 na pražské universitě hodnosti bakaláře a po 7 letech mistrovství svobodných umění na Universitě Karlově, odešel za hranice, zejména do Vitemberka studovat vědy přírodní a lékařské. Vrátil se do Prahy a r. 1564 se stal profesorem na universitě, kde přednášel o matematice a lékařství, vedle toho se zajímal o astronimii, alchymii a léčení. Píše se o něm jako o muži učeném, spanilomyslném a o dobrém učení Karlovo nemálo pečlivém. Král Maxmilián II. ocenil Zelotínovu činnost a udělil mu 25. října 1570 erb a šlechtický predikát z Krásné Hory (latinsky „a Formoso Monte“). Při tomto povýšení Zelotýn sám si zvolil predikát z Krásné Hory, aby uctil rodné místo. Na universitě dosáhl nejvyšších hodností: v letech 1568-1578 byl děkanem fakulty filosofické, od r. 1573 proboštem koleje Karlovy, v letech 1574 – 1580 správcem důchodů kaple Betlémské a r. 1583 proboštem koleje krále Václava.

Ze Zelotínových vědeckých spisů uvádíme „Kalendáře hvězdářské“, vydávané v letech 1571 – 1584, byly prvně prokládány papírem pro zápisky. Je zajímavé, že když Zelotín sestavil r. 1583 kalendář obojí („juliánský“ a „gregoriánský“), bylo toto vydání zkonfiskováno a impresor (tiskař) vsazen do vězení, protože bylo vytištěno bez vědomí arcibiskupa i bez prohlédnutí a schválení jesuitů. Václav Zelotín zemřel 17. května 1585 a byl pohřben v kostele sv. Vojtěcha „Pod Skálou“.

Jaroslav Kofroň

narodil se roku 1921 ve Vleticích u Krásné Hory, byl českým hornistou, hudebním skladatelem, pedagogem a sběratelem lidových písní

narozen    5. února     1921 Vletice
zemřel   22. července 1966 Bulharské Slunečné pobřeží
 
Jaroslav Kofroň absolvoval učitelský ústav v Příbrami. Během studia hrál v Příbramské filharmonii. Pokračoval na Pražské konzervatoři, kde studoval hru na lesní roh u Emanuela Kauckého, hudební teorii u Antonína Modra a sborový zpěv u Vojtěcha Bořivoje Aimy. V roce 1948 se stal profesorem pražské konzervatoře, ale dále studoval skladbu (Jaroslav Řídký) a dirigování, kde byl jeho učitelem František Spilka.
Již v době studií na konzervatoři hrál v orchestru Velké operety (dnešní Divadlo v Dlouhé) a v Pražském velkém orchestru. V letech 1949–1950 byl dirigentem Pěveckého sdružení pražských učitelů a poté řídil pěvecké sdružení Pražská Typografia. Od roku 1952 byl členem Komorního sdružení profesorů pražské konzervatoře. V letech 1953–1954 byl sbormistrem a druhým dirigentem Pražské zpěvohry.
Komponoval zejména skladby pro lesní roh, jak instruktivní, tak koncertní. Kromě toho byl autorem mnoha skladeb taneční a estrádní hudby a sborových úprav lidových písní.
Sbíral lidové písně z oblasti středního Slovenska, od Horehroní až po Važec a z okolí Valaské Belé. Jeho sbírka obsahuje na 300 původních písní.
Učebnice harmonie. Praha, Supraphon, 1968
Učebnice intonace a rytmu. Praha : Supraphon, 1990
Technika taktovací (spolu s Vojtěchem Bořivojem Aimem)
Československý hudební slovník I (A–L), 1963, SHV, Praha

 

Stanislav Kofroň 

narodil se roku 1919 ve Vleticích u Krásné Hory a byl výtvarníkem, pedagogem, folkloristou, hudebníkem,  publicistou a kronikářem obce Krásná Hora nad Vltavou

narozen   19. července 1919 Vletice
zemřel       8.  října 2009  Příbram<
Stanislav Kofroň patří mezi přední dokumentátory projevů lidové hmotné, ale i duchovní kultury v českých zemích. Jeho kresebné dílo má nezastupitelný význam pro studium mnohých jevů regionální povahy lidové kultury jihozápadní a jižní části středních Čech, zejména v oblasti Sedlčan, Sedlec – Prčice a Votic. Nejznámější je jeho dokumentace lidového stavitelství realizovaná ve výše uvedené oblasti.
Autor ve své práci „Vytrubování obecních pastýřů“ shromáždil nejen ojedinělý dokumentační materiál k vytrubování obecních pastýřů, ale zároveň je jeho práce příspěvkem ke způsobu života pastýřů a ke způsobu pasení dobytka na vesnici, které na území středních Čech představují téměř nezpracovanou problematiku.
Oceňuje se jeho terénní písňový sběr a pečlivou práci s pamětníky.

Karel Hynek Mácha

jeden z největších básníků v Čechách, který se nejvíce proslavil básní „Máj“. Je to nejvýznamnější dílo tohoto mladého snílka a básníka.
Málokdo ví, že jeho předkové pocházeli z rodu Máchů z Krásné Hory nad Vltavou. Pokud  je správně známo, tak by praděda Karla Hynka Máchy měl pocházet z Krásné Hory – Matěj Mácha, který se vyučil kovářem a odešel z Krásné Hory do Měšetic u Sedlce, kde se stal nájemcem hospody. Šenkýřství převzal syn František a jeho vnuk Antonín byl otcem Karla Hynka Máchy.

16. listopadu 1810 Praha
 6. listopadu 1836 v Litoměřicích
 
Karel Hynek Mácha byl nejvýznamnějším českým romantikem. Jeho báseň Máj je jedním z nejkrásnějších děl české literatury. Spisovatelův otec i bratr Michal se živili jako mlynáři. Mácha byl žákem Josefa Jungmanna, později vystudoval práva a v srpnu 1836 nastoupil jako advokátní praktikant do kanceláře J.F.Durase v Litoměřicích. V době pražských studií hrál divadlo v ochotnické družině Josefa Kajetána Tyla v Kajetánském domě na Malé Straně. Zde se seznámil s Eleonorou Šomkovou (1817-1891), dcerou knihaře. S Lori měl nemanželského syna Ludvíka, který se narodil měsíc před Máchovou smrtí a nedožil se ani jednoho roku. Mácha se rád toulal po zříceninách českých hradů a často je kreslil. Z Prahy podnikl dlouhou cestu do Krkonoš a Českého ráje. S přítelem Strobachem došel pěšky až do Benátek a během svého pobytu v Litoměřicích si pravidelně odskakoval do Prahy za Lori. Když pomáhal hasit požár jednoho z litoměřických domů, zřejmě se napil infikované vody a onemocněl. Mácha ulehl a jeho stav se rychle zhoršoval. Když k němu přišel kněz, aby ho zaopatřil, vyhnal ho básník z domu. Lékař určil jako příčinu Máchovy smrti „dávení spojené s průjmem (cholerina)“. Spisovatelův pohřeb se konal 6.11.1836 v Litoměřicích. 
Většina Máchových děl vyšla až po autorově smrti. Během svého života publikoval knihu Máj (jako první svazek sebraných spisů). Časopisecky vyšlo několik básní (Svatý Ivan, ohlasová poezie...) a prózy Křivoklad, Dosloví ke Křivokladu a Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Marinka).
Máj byl vydán v dubnu 1836 vlastním nákladem autorovým. Mácha dokončuje v té době právnická studia, myslí na uspořádání svého vztahu k Lori. Získává místo advokátního praktikanta v kanceláři justiciára Durase v Litoměřicích. Po narození dítěte (l. 10. 1836) mělo dojít konečně k sňatku, avšak v plánovaný den svatby (6. 11.) byl Mácha pohřben. 
Nerudova  generace Máchovi již porozuměla a po ní i všechny generace další. Po více než stu letech (1939) byly převezeny Máchovy ostatky z Litoměřic na Vyšehrad. Ta to událost v době pro národ tragické dala vzniknout novým básnickým dílům (J. Hora, V. Nezval), jež se ve své poloze zamýšlela nad prastarou hamletovskou otázkou: být či nebýt.
 
Díla:
Poezie: Máj (1836, do r. 1956 180 vydání)
Próza: Obrazy ze života mého (1862), Dramatické zlomky (1862), Zlomky románu Kat (1862), Cikáni (1867)

Ema Destinová

světoznámá operní zpěvkyně

Narodila  se v Praze  ve velmi zámožné rodině, její pravé rodné jméno  je  Emilie Kittlová. Byla velice nadaná, a rodiče ji všestranně podporovávali. Jako malá měla velmi ráda umění, ale přímo vyhraněný směr neměla. Ve svých pěti letech se setkává s vynikající učitelkou zpěvu, profesorkou Marií Destinovou, po které na důkaz vděčnosti přijala umělecký pseudonym Destinová.
Prožila část svého života v Milešově na zámečku, který nechal postavit její otec Emanuel Kittl, tehdejší majitel krásnohorských dolů. Je známo, že  navštěvovala hospůdku u „U dvou čápů“ v Krásné Hoře a místní občan ji často doprovázel na jejích cestách.

26.2.1878 Praha
28. ledna 1930 České Budějovice
 
Ema Destinová pocházela z rodiny pražského průmyslníka, finančníka a kulturního mecenáše. Studovala nejprve houslovou hru a poté sólový zpěv u Marie Destinové.  V červnu 1898 poprvé vystoupila v roli Santuzzy v berlínské Dvorní opeře, kde měla obrovský úspěch. Hostovala také v londýnské opeře a v dalších západoevropských divadlech. Roku 1906 podepsala smlouvu s Metropolitní operou v New Yorku, kde začala pravidelně působit od podzimu 1908, zároveň však pohostinsky vystupovala i v Chicagu, San Franciscu a dalších amerických městech. Kromě svého působení na operních scénách pořádala různé koncerty, zvláště pak se svým operním partnerem, tenoristou Enricem Carusem. Mimo sezónu pořádala úspěšná turné po evropských zemích.
Mezi její nejvýznamnější role určitě patří Pucciniho Mimi, Tosca a Butterlfly, přímo pro ni bylo napsáno několik operních rolí (Děvče ze zlatého Západu a jiné). Po vypuknutí první světové války se při návratu do vlasti zapojila do konspirační sítě české odbojové organizace Maffie. Ve svých zavazadlech převážela vzkazy do zahraničí, její poslání však bylo prozrazeno, Ema Destinová byla zatčena a po několikatýdenním vyšetřování konfinována na svém panství ve Stráži nad Nežárkou. Od sezóny roku 1917 vystupovala v pražském Národním divadle, její pojetí Libuše se stalo národní manifestací. Koncem války pořádala koncertní vystoupení po celých Čechách a Moravě. V posledním desetiletí svého života, kdy ji krční choroba znemožňovala zpěv, se věnovala literatuře. Již v době své vrcholné slávy psala básně i dramata, v roce 1924 vydala třídílný historický román Ve stínu Modré růže. Válečné útrapy a pozdější choroba jí sice znemožnily další působení na světových scénách, ze kterých fakticky odešla v šestatřiceti letech, jako „Božská Ema“ se však navždy zapsala do letopisů světové opery.

Eliška Krásnohorská

česká básnířka, prozaička, libretistka a překladatelka, autorka knih pro mládež, průkopnice ženského hnutí, pocházela z početné rodiny pražského řemeslníka.

Předkové jejího  otce pocházeli z Krásné Hory a r. 1605 Václavu Pechovi z Krásné Hory byl potvrzen rytířský stav. Často její otec Ondřej Pech koketoval s rodovým titulem „rytíř  z Krásné Hory“. Proto spisovatelka si dala pseudonym Eliška Krásnohorská.

18. listopadu 1847 Praha
26. listopadu 1926 Praha
Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, se narodila v Praze 18. listopadu 1847 v řemeslnické rodině. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Plzně, odkud se Krásnohorská po sedmi letech vrátila opět do Prahy. Od mládí trpěla revmatickou chorobou, která jí v posledních letech života velmi ztěžovala literární činnost. Do literatury i do ženského emancipačního hnutí ji uvedla Karolina Světlá, nejprve jako redaktorku Ženských listů, později starostku Ženského výrobního spolku. Krásnohorská se podílela na založení prvního dívčího gymnasia Minervy (1890). Vedle básnické a kritické tvorby psala také libreta k operám, knihy pro mládež a překládala z cizích literatur. Zemřela v Praze 26. listopadu 1926.

Krásnohorská psala převážně lyrickou poezii, formálně dokonalou, ale málo prožitou. Patos její vlastenecké lyriky odpovídal dobovému vkusu. Intimní a reflexívní verše obsahuje sbírka Z máje žití. Umělecky nejpřesvědčivější je sbírka Ze ,Šumavy s proslulou básní Chodská. V epice se Krásnohorská inspirovala osvobozeneckými boji jižních Slovanů (K slovanskému jihu) nebo se satiricky obracela proti dobovým společenským nešvarům (Bajky velkých).

Dramatická tvorba Krásnohorské (Harantova žena, Dědic ducha) nebyla příliš úspěšná. Významnější byla její próza, zejména knihy pro dívčí mládež (cyklus o Své hlavičce). Úspěch měla i libreta k operám (pro B. Smetanu, Zd. Fibicha aj.).

Krásnohorská byla poučená literární kritička se značným uměleckým rozhledem. Její generační příslušnost a úzce utilitární pojetí umění jí však někdy znemožňovaly pochopit novější umělecké proudy v poezii. Ve sporech mezi národní školou tzv. ruchovců s lumírovci bojovala proti "kosmopolitismu" básníků sdružených kolem časopisu Lumír. Odtud její neporozumění pro Vrchlického a poezii devadesátých let. Přeložila Mickiewiczova Pana Tadeáše, Byronovu Childe Haroldovu pouť, výbor z Puškinových básní a jeho drama Boris Godunov.
 
Díla:
Poezie: Z máje žití (1871), Ze Šumavy (1873), K slovanskému jihu (1880), Vlny v proudu (1885), Letorosty (1887), Šumavský Robinson (1887), Bajky velkých (1889), Na živé struně (1895), Zvěsti a báje (1916)
Tvorba pro mládež: Tři pohádky (1885), Svéhlavička (1887), Svéhlavička nevěstou (1900), Svéhlavička ženuškou (1900), Pohádky zimního večera (1901), Svéhlavička babičkou (1907)
Libreta: Hubička (1876), Tajemství (1879), Blaník (1881), Čertova stěna (1883), Karel Škréta (1884)

Vlasta Javořická

 spisovatelka
 
Její otec vystudoval vojenskou medicínu, pracoval jako léčitel vojáků na frontách a po té odešel do Krásné Hory jako městský a důlní lékař. Vojenskou uniformu vyměnil za hornickou. Bohužel nebyl v Krásné Hoře dlouho spokojený, měl malý plat a tehdejší majitelé dolů Kittlovi více podporovali umění a šetřili na zaměstnancích, proto se odstěhoval s rodinou do Studené. Tam se narodila i spisovatelka pod pseudonymem Vlasta Javořická, i když se v Krásné Hoře nenarodila, měla k ní hezký vztah a věnovala kdysi obecní knihovně své romány.

25. března 1890 Studená u Telče
  1. srpna 1978 Velký Újezd u Moravských Budějovic
 
Vlasta Javořická byla česká spisovatelka, autorka velkého počtu románů a povídek z venkova, jejichž osou jsou především milostné příběhy.

Vlasta Javořická, vlastním jménem Marie Barešová, provdaná Zezulková, pocházela z lékařské rodiny. V jedenadvaceti letech se provdala za účetního místní továrny na masné výrobky a vychovala šest dětí (pět vlastních a jednoho přijatého sirotka po zemřelé příbuzné. Roku 1912 se s manželem přestěhovala do Tišnova, ale po neúspěšném manželově pokusu založit si zde vlastní podnik se v roce 1916 vrátila zpět do Studené a své rodiště již opouštěla jen výjimečně.

Prvotinou Vlasty Javořické byla povídka Splněná tužba, která vyšla roku 1915 v Brněnských ilustrovaných listech, poté publikovala v celé řadě katolických kalendářů a regionálních periodik, později i v celostátních listech vydávaných Československou stranou lidovou (například v deníku Lidová demokracie a brzy začala vydávat i knihy. Psala romány pro dospělé i pro mládež, veršované pohádky, povídky i rozsáhlé vesnické kroniky a v období první republiky patřila k nejoblíbenějším autorům čteným na vesnici. Příjmení svého literárního pseudonymu si zvolila podle hory Javořice, ležící přibližně pět kilometrů severovýchodně od rodné Studené, křestní jméno Vlasta znamenalo práci pro vlast.

Vlasta Javořická zemřela po mozkové mrtvici roku 1978 ve Velkém Újezdu u Moravských Budějovic a pochována byla ve Studené. Masivního vydávání svých děl, ke kterému došlo až po roce 1989, se tak již nedočkala (do roku 2000 vyšly ve velkých nákladech téměř všechny její práce včetně dosud nepublikovaných děl z pozůstalosti).

JUDr. Rudolf Slaba

 advokát, spisovatel – dokumentárista
 
nejstarší ze tří synů Slabových, narodil se 1. července 1881 v Červeném mlýně v Krašovicích. Jejich rod vlastnil mlýn od 8. května 1871 a patří k nejstarším rodům v naší krajině. Po obecné škole v Petrovicích absolvoval gymnásium v Příbrami a Čes. Budějovicích, věnoval se studiu práv na Karlově universitě v Praze. Jako advokát působil v Písku. Věnoval se veřejnému životu, historickému průzkumu a vydal různé spisy.

Antonín Slaba

Učitel měšťanské školy narodil se r. 1887 v Červeném mlýně

Jiří P. Slaba

 redaktor měsíčníku „Sedlčanský kraj“ redakce „Červený mlýn“ Krásná Hora u Sedlčan
 
narodil se 29. června 1908 v Červeném mlýně navštěvoval reálku dr. A. Hejduka v Písku. Oblíbil si historii, kterou přednášel a začal psát. Bohužel musel zanechat studií a vrátit se na Červený mlýn. Redigoval měsíčník „Sedlčanský kraj“ a psal reportáže ze svých cest.
 
Zakladatelem, majitelem, vydavatelem a odpovědným redaktorem Sedlčanského kraje v jedné osobě byl Jiří Pavel Slaba. Jeho články nalezneme také v Mlynářských novinách, Mladém venkově, v Listech milevského kraje, Vltavských proudech, Lidovém deníku, Našem kraji, Rolnických listech i v Ohníčcích mládí.

Nový časopis “Sedlčanský kraj” vyšel poprvé 10. srpna 1934 a byl politicky i finančně nezávislým na jakékoliv politické straně nebo finanční skupině. Stal se tlumočníkem potřeb okresu, iniciátorem kulturního dění i hospodářského vzestupu a informátorem přinášejícím poznatky ze života celého okresu.

Jiří Slaba vydával listy z vlastní touhy po novinářské činnosti a pro potřeby opomíjeného regionu. Chtěl v něm především přinášet ucelené informace z kulturního a hospodářského dění v okrese, ale zároveň přispět ke zvýšení cizineckého ruchu a působil na široké čtenářské vrstvy. Nesoustředil se pouze na určitou sociální skupinu, jako tomu bylo například v sedlčanských Rolnických listech či Ohníčcích mládí.

Slabovi se pro spolupráci s listem podařilo získat nejznámější kulturní pracovníky nejen ze sedlčanského okresu, ale také z Táborska či Voticka. Po stránce žánrové kompozice byl Sedlčanský kraj skutečně kvalitním a čtenářsky přitažlivým regionálním časopisem. Byl vydáván jednou za měsíc na šesti stránkách a nesl podtitul Nezávislý list hájící zájmy Sedlčanska, Sedlecka a Voticka.

Přestože měl Sedlčanský kraj dobrou úroveň a čtenáři byl žádán, nevycházel ani celé čtyři roky. V roce 1937 se uvolnilo místo redaktora v oblíbeném táborském listě, který vycházel pod názvem

Český jih. Vydavatel nabídl funkci redaktora Jiřímu Slabovi. Z těchto důvodů vyšlo poslední číslo tehdejšího Sedlčanského kraje 31. prosince 1937.

Znovuzrození po neuvěřitelném půl století na počátku 90. let minulého století navázal na Slabovu práci Zdeněk Kolář a obnovil Sedlčanský kraj, tentokrát vycházející jako týdeník (jednu dobu vycházela dokonce dvě čísla týdně),

J. P. Slaba
Zakladatel Sedlčanského kraje J. P. Slaba na svatební fotografii.