Město

Webkamera:

Webkamera

Předpověď počasí:


Czechpoint

Operační program životní prostředí

Zavzpomínání  na Elišku Krásnohorskou

           V současném ruchu událostí by téměř zapadlo jméno významné vlastenky a průkopnice ženského hnutí smetanovského období – Elišky Krásnohorské. Vyhledáme-li její jméno v naučném slovníku, připomene nám, že se narodila před 155 lety v Praze s pravým původním jménem Alžběta Pechová a že před 96 lety zemřela. (Žila v letech 1847-1926). Z její podobenky hledí na nás milá, usměvavá tvář vlastenky a ve slovníku se dočteme – česká básnířka, spisovatelka vlastenecké poezie (”Ze Šumavy” – 1873), “K slovanskému jihu” – 1880, “Bajky velkých” – 1889), ale i pracovnice ženského hnutí. Výrazná je její činnost překladatelská (Mickiewicz, Byron) a kritika. Jako libretistka spolupracovala s Bedřichem Smetanou (“Hubička”, “Tajemství”, “Čertova stěna” a nedokončená opera “Viola” ) a se Zd. Fibichem  (“Blaník”).

             Tím zdaleka není vyčerpán přehled jejího díla, jejích aktivit a podílu na veřejné činnosti – kritička, průkopnice ženského hnutí. O jejím vlastenectví hovoří i jména oper, ke kterým se uvolila napsat svá libreta.

             Náš region by ale mohlo zajímat, jakou souvislost má jméno této básnířky s Krásnou Horou nad Vltavou a jak ke svému jménu přišla.

             Někdy jsou cesty k získání pseudonymu velmi složité, jak se mohou o tom přesvědčit ti, kteří by v Okresní kniovně J. Drdy v Příbrami prostudovali brožuru od A.V. Holejšovského “Pseudonym Elišky Krásnohorské”. V roce 1570 byla zřejmě úzká návaznost Krásné Hory s městečkem Jílové – císař Maxmilián II. dvěma významným osobám, Václavu Zelotínovi z Krásné Hory a Tomáši Jílovskému, dovolil, aby jako významní učenci psali se “z Krásné Hory”. Byl jim také vysázen erb, kterého mohli používat.

             To již Krásná Hora byla známa jako starožitné horní městečko s antimonovými doly, kde se dobývá i zlato k ražení mincí. Dolování tedy propojovalo toto místo s Jílovým.

              Václav Zelotín “z Krásné Hory” byl bakalářem a od roku 1561 mistrem svobodného umění na Karlově universitě. Nelze se rozepisovat o jeho všestranném vzdělání a významu-matematika, alchymie, lékařství, děkan filosofické fakulty, probošt koleje krále Václava I, ctitel Mistra Jana Husa. Zemřel roku 1585.

              To je období, kdy se objevuje v písemnostech (městské knihy v Kouřimi) jméno Václav Pech z Krásné Hory. Totéž jméno se vyskytlo i v zápisech v Sedlčanech. Tam Václavu Pechovi byl potvrzen roku 1605 rytířský stav. Připomíná se tam také jméno Matiáš Pech, který odkázal sedlčanskému kostelu 1 000 zlatých. Jeho otec byl zámožným soukeníkem. Dům zdědil bratr Matiášův – Václav Pech.

               Milovníci historie rodů mají tu přiležitost k sledování jména Pech, jak se stěhuje do jiných oblastí Čech (Branná, Poniklá, Jablonec nad Jizerou, Libouchec …), až jeden z potomků se dostává jako natěračský tovaryš do Prahy. Byl to Ondřej Pech, narozený 4.3.1804. Z úspor si zařídil ve Starém Městě v domě “U zeleného orla” vlastní dílnu a později se přestěhoval do ulice Husovy. Byla to rodina početná, když mu první manželka zemřela na popáleniny, oženil se podruhé. Druhou manželkou byla Dorinka Vodvářková z Blatné, dcera panského kováře.

                   Jejich děti se dostaly do kontaktu s kulturním děním v Praze.

             Syn Jindřich (nar. 13.7.1837) byl zpěvním pedagogem a zakladatelem “Hlaholu” a “Umělecké besedy”, stoupenec B. Smetany. Adolf byl majitelem fotozávodu v Čes. Budějovicích, Juliana se provdala za hudebního skladatele Hynka Pallu.

            Když se pak rodina přestěhovala do prostornějšího domu v Dominikánské ulici (kde zažili tehdy také velkou povodeň), mezi dalšími dětmi zde narozenými byla i Alžběta Pechová – známá jako Eliška Krásnohorská. Mladší její sestřička Bohdanka byla učitelkou kreslení a ilustrovala své sestře – spisovatelce již některé práce.

             Otec Ondřej Pech byl ctižádostivý a zřejmě koketoval s rodovým titulem “rytíř či šlechtic z Krásné Hory”, k čemuž ho ponoukal vychytralý úředník guerniálního úřadu za přiměřenou odměnu. Když byl tento úředník pro řadu podvodů potrestán, skončila i touha po označení “rytíř z Krásné Hory”.

              Jak úzké styky s významnými osobnostmi předminulého století měla tato rodina je zřejmé z následujícího:

              Syn Ondřejův Josef Pech byl lékařem a zakotvil pak ve schwanzenberských službách na Hluboké. V roce 1853 se oženil s dcerou ředitele panství. Její matka byla rozená Škroupová – sestra autora naší národní  hymny Fr. J. Škroupa.

              Je zřejmé jak ono pátrání po rodokmenu je únavné, a proto zakončeme závěrem co sama Krásnohorská napsala ve své knize vzpomínek “Z mého mládí”.

              Když jí nebylo ještě ani 16 let, požádala Karolinu Světlou o posudek svých prvotin. Brzy poté byla překvapena návštěvou slavné spisovatelky, která jí oznámila, že hodlá básně předat Hálkovi, ten že je jistě otiskne v “Lumíru”. Chtěla souhlas, zda je může podepsat jménem Alžběta Pechová.

               “Ne!” křikla Eliška nezdvořile

               “Ale nějaké jméno musíme mít. Vymyslete si tedy nějaký pseudonym”, konejšila ji Světlá.

              “Vymyšlené jméno již mám”, pravila mladá básnířka.

“Bývala prý v Čechách rytířská rodina Pechů z Krásné Hory a já, slýchajíc o tom, jsem již několikrát ze žertu napsala pod své verše – Eliška Krásnohorská”.

              “Výborně, tedy Krásnohorská”, rozhodla Světlá, “to jméno se dobře hodí pro veřejnost”.

               A tak jsme se dopracovali k meritu věci. Ať nám všem i to její vlastenectví vejde do našich srdcí!