Město

Webkamera:

Webkamera

Předpověď počasí:


Czechpoint

Operační program životní prostředí

Za písničkami Krásnohorska

   Od mládí jsem měl vztah k lidovým písním. Zpívaly se v našem mládí běžně na pastvě, ve škole, ty uvolněnější si zpívala povečerech, po práci (někdy při harmonice) chasa na návsích. Někteří chasníci si ale “tu svou” zazpívali rádi i při tancovačkách před muzikanty a za jejich doprovodu. Vždyť tehdy projevovali své city a zájmy rádi zpěvem, který je dnes již vzácností.

      Nebyla tehdy možnost poslechu rádia, jen jedinci rádio měli, jako pan ředitel Košťál v Krásné Hoře, nebo pak Vůjka ve Vleticích – tu svou krystalku. Lidé si tehdy i při práci pohvizdovali a vzpomínám, co písniček si při práci ve “verkštatu” zazpíval u kovadliny vletický kovář pan František Vokrouhlík.

      Zpěv byl tehdy běžným projevem lidí, zatím co dnes si ho nahradí stisknutím knoflíku moderních reprodukčních přístrojů, mají na uších naslouchadla i při jízdě v autobusu, ale sami nezpívají. Stejně to ani lidové písně dnes nejsou! Zpívat zapomenou.

      Protože jsem hrával v “Krásnohorské kapele”, utkvěly mi v paměti leckteré oblíbené staré písničky našich návsí. Rádi si je zazpívali vesničtí tanečníci, trochu posíleni alkoholem před naší muzikou. A zpívali dobře a rádi. Obdivoval jsem množství jejich slok, až někteří tanečníci měli námitky, že sólo chlapců trvá dlouho.

      Byli to Vrbičáci se svou “Ve Vrbici, ve vesnici”, Mokřičáci zase s písní “Okolo Mokřice stromy jsou”, v Krašovicích si zpívali svou “V Krašovicích jako v lese, každý ňákou bídu nese” atd. A tón písničky udával vždy některý z nejzdatnějších zpěváků. V Hostovnici to byl pan Hubička. S oblibou si zazpíval sólově tu svou o tom, “jak si za ženu namluvil Blaženu”, pan Jirásek z Krásné Hory zase “Jede formánek po světě” a Zhořáci “Plavali plavci”.

      Hodně se zpívalo do noci na návsi ve Vleticích a písničky Plešišťáků často bylo slyšet večer do dálky víc než zvonek jejich kapličky.

      Tento lidový projev ale se stává čím dál tím větší vzácností. Ne všechny maminky zazpívají svým děťátkům uspávanku. Vytrácí se národní písnička i z našich škol, neslyšíme zpívat již ani na návsích. A přece lidský hlas s lidovou písničkou je tak krásný, národní naše píseň byla vysoce ceněna mnohými našimi sběrateli i skladateli jako velká vzácnost, klenot. I můj bratr Jaroslav jel za slovenskými písněmi již těsně po ukončení války, aby jich sesbíral na středním Slovensku 300.

        Podnítilo to i mne a se zájmem jsem zapisoval od mládí vše, co se zpívalo (a co již předchozí sběratelé pokládali za typické pro naši oblast) ve středním Povltaví. Svých osmnáct dílů s dvěma tisícovkami písní jsem předal Etnografickému ústavu v Praze, ale větší radost bych měl, kdyby některé z nich oživili ještě naši spoluobčané. Nebude to třeba pastýřská, zpívaná panem Vorlíčkem kdysi u chudobince (“Housku, housku, měchuru, měchuru, lívanec!”), ale sbírka nabízí stovky dalších - písně dětské, svatební, vorařské, obřadní, milostné, vojenské, kamenické, nábožné i nezbedné.

       Nenechme zaniknout české národní písničce, aby někdy byla jen torsem, jako je tomu u slovanských Lužických Srbů nedaleko za našimi hranicemi. Ať platí ještě dlouho Smetanovské “V písni je život Čechů!”.