Město

Webkamera:

Webkamera

Předpověď počasí:


Czechpoint

Operační program životní prostředí

Z Podkarpatské Rusi až do českého pohraničí

Před nedávnem nějaký pan Hladík si vzpomněl na naši ostřejší diskusi, ke které došlo před třiceti lety. Tehdy zavdal k ní přičinu tvrzením, že nám sovětští “přátelé” uzmuli Podkarpatskou Rus a že by ji měli opět vrátit. Stálo by zato položit mu otázku (pokud bychom použili jeho filozofii), kdo by nám měl vracet dnes Slovensko. A proto jsem si vzpomněl na onu nejvýchodnější část bývalé Československé republiky, odkud se do našeho příbuzenstva dostala jedna žena – rodačka z Podkarpatské Rusi – Anička Saturová. I její vzpomínky mohou panu Hladíkovi leccos objasnit. Proto ať Anička vypráví:

 

            Narodila jsem se poblíž Malé Berezné na tehdejší Podkarpatské Rusi. Bylo tam tehdy za první republiky hodně bídy a maminka, když chtěla pozvat domů doktora, musela prodat krávu. Já se proto rozhodla v 16 letech ještě se svou kamarádkou, že půjdeme za prací do Čech. Tehdy byla Podkarpatská Rus laciným zdrojem pracovní síly.

            Projednaly jsme si to na Okresním úřadě a za 14 dní si nás už nějaký chlap z Čech, který pracovní síly najímal, odvážel vlakem na práci do Čech. Pamatuji, že jsme dojeli do Sedlčan a nocovali na náměstí v hostinci. Tam si nás na práci rozebírali a někteří dostali jen na lístečku adresu a jeli dál již autobusem sami. Já se dostala do rodiny v Krásné Hoře a na cestu mne dohazovač povzbudil slovy: “Ty jsi taková slabá, tam se budeš mít dobře.”

             A já hned druhý den ráno dostala prát prádlo, hadry a košile z dílny, samý olej a špína – byla tam strojnická dílna. Stará paní mi to prádlo prohlížela a stále připomínala: “To neříkej,

 že to nepustí, každá špína musí pustit!”.

            Mě by bývala ta paní odřela, až ji musel někdy i její manžel zabrdit. Dostávala jsem za práci 50,- Kč měsíčně a po zapracování pak 100, Kč. Když později moji měli stavět, varovala mě jedna ze starších služebných  v obci: “Já se ti, holka, divím, že tam vydržíš. Tam tak dlouho jako ty žádná ještě nevydržela. Tady holka vydrží jen rok. A až začnou stavět, to teprve uvidíš!” A bylo tam opravdu práce hodně, zvlášť při mlácení obilí. Jednou se jeden z pracujících ve stodole divil: “Ančo, co ty děláš, sám bych nevydržel a jsem chlap”.

            Uměla jsem si představit, kolik práce by mne asi čekalo, až se začne stavět a zvlášť starý pán byl na mne ještě hrubý a byla jsem u něj jen “děvka”. Často jsem si zavzpomínala na domov a jen pomyšlení na bídu doma, jsem to všechno vydržela. A to jsme se neměli my doma ještě nejhůř jako ti druzí. Tatínek, pokud byl mladší, byl dvakrát za prací v Americe, přinesl nějaké peníze a dokonce jsme si postavili i zděné stavení, které málokdo měl. Chtěl jít do Ameriky potřetí, ale přišla 1. světová válka a místo do Ameriky šel do války, byl raněn, dostal tuberkulózu a brzy zemřel.

             V místě, kde jsem sloužila, jsem již na stavbu nečekala. Tehdy Ludvík, kterého jsem si brzo vzala za muže, také sloužil a měnil místo. Dostal se do Krásné Hory do služby v menším statku a k dobrým lidem, tak jsme se tam stěhovali již spolu. Byla jsem ráda, že jsem uposlechla tu starou služebnou, když mi radila: “Holka, radši se vdej, než abys dělala na stavbě nádeníka!”.

             Později jsem ve statku sloužila jen já a Ludva jezdil jako závozník s místním autodopravcem. Když v roce 1945 bylo možno odejít do pohraničí, odešli jsme spolu na Karlovarsko. Několik rodin z Krásnohorska se usadilo tehdy v Ruprechtově. Nějakou dobu s námi bydlili ve statečku společně původní Němci. Byli již oba staří a nechovali se k nám nepřátelsky. Viděli, že je zcela zákonité a spravedlivé, že budou muset odejít, že budou odsunuti do Německa. Když jsem měla na své děti málo času, tak mi je ta stará paní ochotně i pohlídala.

.