Město

Webkamera:

Webkamera

Předpověď počasí:


Czechpoint

Operační program životní prostředí

Jaro a lidové zvyky na Krásnohorsku

Jaro se letos přiblížilo neobvykle rychle a probuzení přírody nezabrzdí ani malá sněhová nadílka právě v první jarní den. Zdá se, že stará pranostika, že „v dubnu ještě za kamny budem", platit nebude.
Sepětí člověka s přírodou bylo odpradávna velice těsné a dovedeme si představit naše prapředky, žijící ještě v drsných přírodních podmínkách, jak se na sluncem ozářenou přírodu těšili a jak se rádi se zimou loučili. Vždyť zima byla pro ně představou smrti, často i hladu, tak ji rádi jako „Smrtku" vynesli do potoka, jak se to dosud udrželo v nedaleké obci Drážkově. Z každého domu za zpěvu vynášela omladina na ramenou slámou obalený veliký kříž, který pak po zapálení s jásotem shazovala na mostě u mlýna do potoka.
Potok Brzina o Smrtelné neděli omýval toho dne mnohokrát „Smrtku", protože se postupně vynášela z každé chalupy na téže kostře, velkém kříži. Druhý den se proto ve škole dobře poznalo, kdo ze žáků je z Drážkova. Ten byl postižen chrapotem od jásotu nad vynášenou „Smrtkou". Doma ale předtím také i umáčeným oblekem, protože kostra „Smrtky"- dřevěný veliký kříž, se pod mostem k vůli opakování opět ve vodě chytala.
Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi a ty svatá Markéto, dej nám pozor na žito a na všechno obilí, co nám Pánbůh nadělí. Svatý Petr z Říma nese flašku vína, abychom se napili, Pánaboha chválili. Smrt plave po vodě, nový léto k nám jede s červenými vejci, s bílými mazanci!
V posledních dvou stoletích se staré pohanské zvyky a pověry přizpůsobovaly náboženským zvyklostem, ale stále z nich vyzařuje ona pohanská tradice člověčenstva. V tomto období se prý otvírá země a vydává své poklady a svědectví. Připomínají to lidové balady v Erbenově „Kytici". Proto si lidé přírodu předcházeli, upláceli ji, věřili v její moc, sílící se slunovratem.
V okolí Petrovic /Mokrány/ chodívala vsí donedávna čtvrtý týden již v postu „Liška", aby poškádlila děti rozhazováním koláčků ale i postříkáním vodou blížícího se jara. Aby byly hodné, poslušné a čilé. Ale nejvýznamnějším obdobím jsou pak velikonoce a závěr měsíce dubna. S kolika jen zvyklostmi jsme se tu mohli setkávat a některé trvají dodnes. Ze všech vyzařuje radost z probouzejícího se života i uplácení osudu, úrody a plodnosti. Mnohé se prolínají s náboženskými zvyklostmi.
Se změnami života na venkově některé zvyky zanikají, jiné se nadále udržují. Kluci dnes třeba nedělají vrbové píšťalky, ale koledování a pletení „pomlázek" z vrbových proutků na vyšlehání děvčat a vykoledování si barevných vajíček je jim stále blízké. Zvlášť těm starším koledníkům. Koledování nezaniklo, i když k němu nevede chudoba mnohých, kteří koledou vylepšovali kdysi své sociální podmínky. A tak mnoho líbezných koled, které ještě můžeme opět slyšet, připomínají lidovou tvořivost našich předků stejně jako i množství různých způsobů zdobení vajíček - kraslic. Platí to ale i o mnoha způsobech tradičních lidových jídel, perníčků atd. A kolik jen koled se opět osvěží!
 
Já jsem malý koledníček, babičko,
jdu si pro červený vajíčko.
Vajíčko je červený, mazaneček bílý,
jakpak se vám, babičko, koledníček líbí?
 
Bude to také asi tradiční „Hody, hody, doprovody, dejte červený vejce", ale sám nejraději vzpomínám na tradiční obcházení pana kostelníka z Krásné Hory s jeho podkrkonošskou koledou „Nastal nám den veselý" i s tím jeho „ vezmem s sebou karamády, oni půjdou rádi s námi" a vykuřováním domácností prastarou kaditelnicí z doby pobělohorské, (s tou ale obcházel již o vánocích).
Z přemnohých způsobů zdobení vajíček je třeba připomenout vyškrabávání lidových přírodních tvarů do vajíček tmavě obarvených v lihu rozpustných barvách. To traduje již  řadu desetiletí v Krásné Hoře v čp. 143.
Asi nikde jinde nenajdeme tak unikátní řehtačku, nahrazující hlas zvonů „když odletěly do Říma", jako má obec Petrovice. Je to celý veliký nepřenosný, skříňovitý tvar, který musí roztáčet alespoň dvojice "koledníků".
Škoda, že se již na Sedlčansku vytratil starý zvyk „Chození Jidáše" , udržuje se ještě ojediněle v Brodu u Příbrami.
Nejen velikonoce, ale hlavně pak poslední den měsíce dubna s pálením „čarodějnic" a první den května jsou propojeny mnoha zvyky. Noc, která měsíce dělila, patřila vždy čarodějným silám. Bylo to takové poslední loučení se zimou a škodlivými silami. Proto také noc plná ohňů a křepčení - pálení „čarodějnic" a vstup do měsíce plného lásky a citu, jak to vyjádřil K.H.Mácha ve svém „Máji". Ofáborované a od kůry zbavené májky dodnes prozrazují, kde bydlí pěkná svobodná děvčata, staré báby a symbol nemoci byly upáleny o čarodějnicích.
Hospodyně v tu dobu stíraly rosu z trávy, aby mokrým prostěradlem pohladily hřeby svých kraviček (aby hodně dojily), časně ráno chodily s nožíkem vydloubávat první rostliny a květy pro „lízání" kravám a zvlášť v nebezpečí byla bílá kukačka, které se lidově říkalo „mandragora" a byla do lízání především vyhledávána.  I my, jako kluci, jsme se museli jít umýt časně ráno do studené vody k potoku, abychom byli čilí a zdraví.
Nelze vyjmenovat vše, co s 1. májem souviselo a souvisí. Stal se v moderní době vedle měsíce lásky i měsícem solidarity pracujících, zásluhou stávkujících dělnic v Americe, a tak proto i oslavou tradičních „prvních májů", o čemž se dnes nemluví.
Dávno je doba, kdy také u nás v Krásné Hoře v ten den po postavení máje na náměstí chodívali chasníci s kapelou jako „chození králů" od domu k domu. Všude přednesli hospodáři a hospodyni svou rýmovačku a muzika zahrála všude tři krátké kousky. Pozdravili zároveň i jejich svobodnou dceru. Po obchůzce obcí pak zakončili tradiční „chození králů" v hospodě, kde utratili celou výslužku. Ještě před 80 lety se udrželo alespoň obcházení samotné kapely bez „králů" po obci a všude se hrály tři krátké kousky. To patří ale již dávné minulosti. Doufejme, že minulosti nebudou patřit ale všechny ty staré zvyky, které jsou ještě dnes živé. Ať nám tradice našich předků zpestřují nadále život a nezaniknou!